O talentu

"Talent je diamant, který může zůstat dlouho ve stínu, ale nakonec se vždy najde někdo, kdo si ho všimne."

Autor článku: Jan Fobl

Všichni jsme si sice víceméně rovni v podmínkách, ve kterých můžeme kovat svá těla neb solidně vybavenou posilovnu v dnešní době najdeme už na každém rohu a každý supermarket nám zajistí přísun kvalitních živin. Pak tu ovšem máme ještě širokou škálu jiných aspektů, které koupit nelze. Často slýcháme nebo čteme v motivačních citátech, že není nic, co bychom nedokázali. Jinými slovy, že každý z nás může být mistr Olympia nebo se stát Miss Universe, když tomu bude věřit a celý svůj vesmír nasměruje tím směrem. Upřímně – tahle myšlenka je naivnější než argentinská telenovela.

Top 10 účastníků téhle nejprestižnější soutěže (mluvím teď o Mr. O) jsou genetické anomálie. Proč se asi Philu Heathovi taky říká „The Gift“ (=dar)? Možná proto, že byl schopný za prvních šest měsíců v posilovně udělat progres stejný, jako průměrný kultík za tři roky a k tomu má tak líbivě „poskládané“ svaly, že nad ní nezůstane jedno rozhodcovské oko suché.

Teď si k těmhle hříčkám přírody přičtěte ocelovou disciplínu, nadlidskou dravost a zástup sponzorů, kteří rádi zaplatí za to, aby jejich závodník nedělal celý den nic jiného, než jedl, cvičil, spal a všechny věci potřebné k dosažení jejich kulturistických cílů.

Ale čas od času se objeví na scéně někdo, kdo svým talentem zastíní i ostřílené šampiony a my – obyčejní smrtelníci – jen nevěřícně koukáme s otevřenými ústy. Před pár týdny mě takhle vyrazila dech fotka Keone Pearsona, který si už ve svých třiadvaceti letech vysloužil nickname „The Prodigy“ (dá se přeložit i jako „zázračné dítě“) a předpokládám, že jeho přízvisko nemá nic společného s účesem zesnulého Keitha Flinta ze stejnojmenné britské hudební skupiny.

Další takový zázrak na sebe nenechal dlouho čekat a zazářil na soutěži Cup of St. Petersburg a jmenuje se Vitaliy Ugolnikov. Nejde mi do hlavy, jak je možné na sebe během třiadvaceti let od přestřihnutí pupeční šňůry naplácat tolik svalové hmoty. Obzvláště pak na spodní část těla a mít kvadricepsy uchyceny tak, že při čelních pózách stehna působí jako by měla každou chvíli prasknout (německy „Platz“en J). Je mi jasné, že se teď vyrojí zástupy skeptiků s nejapnými poznámkami á la „no jo, Rusáci, kdoví, jaký tvaroh mu cpali!“ nebo „asi mají za tím Uralem kvalitní kuřata“ a podobně, slyšel jsem to tisíckrát.

Ale když si dáte ruku na srdce a potlačíte své hejterské pnutí, musíte uznat, že ač je hloupé si myslet, že všechny ty svaly mladý Rus vážně vybudoval jen na kuřatech a vaječných bílcích, tak jsem si celkem stoprocentně jistý tím, že nevzešel z žádné tajné postsovětské laboratoře, kde na něm testovali mutace způsobené radioaktivním zářením. Ten kluk má prostě jen z p*dele kliku, talent od Pánaboha a dokázal tuhle svoji výhodu a potenciál využít. Asi i Vás ale napadne myšlenka, jak asi bude vypadat za deset let – v tak nějak nejlepším věku kulturistů, kdy mají svaly tu správnou „vyzrálost“?

Tahle myšlenka je však strašně předčasná. Někteří z Vás možná pamatují taktéž ruský supertalent Alexeje Lesukova, o kterém se v jednom z videologů Jana Kavalíra zmínil i Tomáš Bureš – konkrétně tedy nějak takto: „von ten kluk měl na sobě tolik svalů, že to byl úplnej nesmysl“. Ale co se stalo s tímhle obříkem, kterému predikovali posty nejvyšší? Kam zmizel?

Bohužel talent na budování svalů a citlivost receptorů není jediná podmínka úspěchu. Další podstatnou částí úspěchu je v profesionální sportovní svéře i resistence na vedlejší účinky budování svalové hmoty, jinými slovy resistence těla na toxicitu anabolických steroidů, stejně tak jako nadměrnou konzumaci bílkovin, předsoutěžní odvodnění a tak dále a tak dále. A tady podle všeho padla Lesukovova kosa na kámen. Podle mých posledních informací začal život full-time-kulturisty v Sašově soukolí nehezky skřípat a mladý sportovec si zavčasu uvědomil, že je lepší žít bez svalů než nežít vůbec a pověsil závodní plavky na hřebík.

Pokud ani vy nemáte ideální predispozice stát se nejsvalnatějším mužem světa, neklesejte na mysli, i když se úplně neztotožňuji s tvrzením „hard work beats talent“ (tvrdá práce přebije talent), tak je i v amatérské špičce i v profesionální lize hodně výjimek, co potvrzují pravidlo. 196 cm vysoký Jamie Christian-Johal se i díky svému výškovému „hendikepu" umístil na British Grand Prix 2020 na 4. příčce mezi profesionály NPC, naopak „kapesní“ kulturista devadesátých let Lee Priest měl zase až ohyzdně krátké končetiny – stejně se zapsal do historie. U nás se hodně kvůli neestetické postavě propíral Milan Obořil nebo Matěj Ryšavý, Milan to dotáhl do Elite Pro, Matěj je Mistr České Republiky.

Hrajte s tím, co máte a dejte do toho všechno, nikdy nevíte, kam až vás vaše hard work zavede – třeba mnohem dál, než jste sami čekali.