NÁSTRAHY SOCIÁLNÍCH SÍTÍ

Esemesky byly v tomhle ohledu pochopitelně ještě víceméně neškodné, stejně tak štafetu přebírající ICQ. Po double-checku tohoto článku jsem záměrně doplnil slůvko „víceméně“, protože – ruku na srdce – kolik z nás dalo někomu hrdinně kopačky nějakou formou zprávy, protože nemělo koule na to, říct to dotyčné/dotyčnému do očí. Ha!

Přelom nastal až s příchodem Facebooku a následně Instagramu, Twitteru a podobných sítí. Pamatuji si dobu, kdy bylo strašně in, free a cool ventilovat na FB své deprese. Statusy jako „Achjo, sedím na kolejích a už nemůžu dál.“ byly vidět snad každý den. A následná záplava konejšivých komentářů á la „Péťo! My tě máme rádi! Nejsi sám! Jsi daleko silnější, než si myslíš!“ a podobné výblitky ze srdceryvných amerických filmů.

Když přestala být ona vlna trendy, vystřídal ji opačný extrém – přehnané štěstí a úspěch. Tahle kratochvíle přežila dodnes, a je až s podivem, kolik lidí tomu ještě věří. Kolik lidí je možno ještě přesvědčit o mém imaginárním úspěchu fotkou v nejnovějších hadrech „na sekeru“, čupíce vedle drahého sporťáku, kterou jsem musel vyfotit rychleji, než si toho jeho majitel všimne.

Další kapitola z mé nitrolebeční sekce „To-mi-hlava-nebere.“ jsou profily topmodelek s luxusním tělem, poprsím F a profilovou fotkou, která jen tak tak nepodléhá cenzuře. Exotická mulatka, která má 300 sledujících a žádný příspěvek a ze všech fešáků na světě, chce poslat své nahé fotky právě mně, nuzákovi z – patrioti odpustí – prdele světa zvané Březí u Mikulova, o kterém dotyčná stoprocentně v životě neslyšela, neb jsem si jistý, že jeho věhlas na tropickou Floridu zatím ještě nedolehl. A když kliknu na předhozený odkaz s příslibem peprné podívané, světe div se, reklama na kouzelný přípravek na zvětšení penisu! A to v tom lepším případě, v tom horším modrá obrazovka a náhlé úmrtí mého výpočetního miláčka. Asi nějaký error, zkusím to příště znovu…

Nepopírám však pozitivní stránky sociálních medií. Instagram je dnes velice užitečný, ne-li nezbytný nástroj k získání sponzora. Nebo pomocník k nezaplacení, když je v parku mráz, vy nemáte dlouhý kabát, ale tíží vás neúprosné nutkání ukázat váš penis široké veřejnosti.

Za zmínku stojí určitě i rostoucí trend OnlyFans, který má úžasnou moc, vydělávat peníze i lidem, kteří trpí nedostatkem intelektu i na vykopání strouhy pro kanál ale mají tělo, za jehož fotky leckterý Honimír rád zaplatí.

Možná se ptáte, jak tohle souvisí s fitness, ale nebojte, jen jsem si připravoval půdu. Často totiž vídám na Instragramu mladé závodníky a závodnice, kteří si myslí, že vítězstvím na random CUPovce nebo na Mistrovství Moravy a Slezska jim padl fitness svět k nohám. Že je onen titul pasoval na elitního sportovce, hlavu pomazanou s patentem na rozum a neomezenou moudrostí. Zářný příklad je třeba celkem aktuální bublina kolem Adenike a jejich jídelníčků z Madhausenu. Kdo neví, o čem mluvím, určitě si nenechte ujít videolog Institutu moderní výživy na níže uvedeném odkaze:

V kostce, ani titul absolutní Mistryně České republiky v kategorii Bikiny fitness není záruka toho, že má dotyčná – cituji Lukáše Roubíka – E-LE-MEN-TÁR-NÍ znalosti o výživě (konec citace), i když máte na Instagramu auru úspěchu a 50 tisíc followerů.

Ale ať tu neperu cizí prádlo, možná jste si již všimli, že se s vámi v mých článcích rád dělím o své chyby a neúspěchy z počátků mého života ve fitness (viz například můj první objem), kdy má naivita a ochota dělat nepochopitelné krpy neznala hranic. Proč si tedy nepřipomenout můj první soutěžní úspěch z podzimu roku 2015 a to co následovalo?

Z mikrofonu zaznělo: „A vítězem kategorie mužské kulturistiky nad 90kg se stává – zbytečná dramatická odmlka, protože vítěze už každý znal, neb všichni ostatní už vyhlášeni byli – soutěžící číslo 80, JAN FOBL!!!“ Burácivý potlesk asi patnáctičlenného publika, které zvládlo dokoukat soutěž až do konce, a to jen kvůli tomu, že mi chtělo udělat radost nebo kvůli tomu, že mělo tu smůlu, že jsem jejich syn. Tehdy jsem si vůbec neuvědomoval, jak moc mi tenhle malý (i když v té době životní) úspěch změní život.

Během následujících dvanácti měsíců jsem nabyl asi tří tisíc nových přátel na Facebooku (IG byl tehdy ještě v plenkách) a dvou zbrusu nových úvěrů, protože kulturistika není úplně ekonomicky výživná činnost ale díky nezdravému sebevědomí, naivitě a sebestřednému chování jsem přišel o většinu přátel, o všechny úspory, pětiletý vztah, bydlení a bezmála i zaměstnání. A to vše jen díky mylné domněnce, že jsem se stalo něčím víc. No aby ne když si mě najednou do přátel přidal i Evan Centopani, Dorian Yates a asi osm Dwayne Johnsonů. Nedocházelo mi, že si při mém láskyplném švitoření za profilovkou překrásné ženštiny mne šourek nějaký uslintaný dědek v zažloutlých slipech kroužící si prstem kolem chlupaté bradavky. A když to vše vyvrcholilo mým selháním ledvin a já si nedobrovolně užíval lehárko v nemocnici na kapačkách, tak zkuste uhádnout, kolik Evanů se za mnou přišlo podívat a podpořit mě. Žádný Evan… Žádný Dorian… Žádný kamarád… Jen jedna ex s nevysloveným „Já jsem ti to říkala!“ na jazyku.

Následujících šest měsíců jsem musel udržovat bílkoviny na minimu, což mělo za následek, že jsem přišel o většinu svalové hmoty a to mi věřte, že se našla kupa fejsbůkamarádů, kteří vám mile rádi a opakovaně s úsměvem naznačujícím dokonalou satisfakci připomínali, jak moc na hovno teď vypadáte a že jste v prdeli tak hluboko, že jste apendix už dávno minuli a pomalu cítíte žaludeční šťávy.

Jestli mi to všechno stálo za to? Ó Bože, ano! Jsem za tuhle zkušenost nesmírně vděčný a doufám, že i vám můj článek pomůže k prozření, že sociální sítě jsou jen iluze, že sledující vás budou sledovat, dokud jim budete mít co ukazovat a jestli ne, tak si na vás za okamžik nikdo ani nevzpomene a že štěstí na Instagramu není rovno štěstí v reálném životě. Celkem výstižná je v téhle situaci hláška Terry Pratchetta, otce Úžasné zeměplochy, která by se dala do češtiny přeložit přibližně asi nějak takhle:

„Netěšte se z potlesku davu nad vašim úspěchem, stejný dav bude tleskat i když vás budou věšet.“